vasku chces s nama na hru?:) vsimni si, prosim, faktu, ze te zveme, tzn znamena, ze si myslime, ze nejses uplne blbej;)))
…přišlo mi jednoho krásného středečního rána mailem, chvilku po tom, co jsem ve škole prospal dvouhodinovku matematiky. Hru? Jakou hru? Čtu dál a dozvídám se, že se jedná o chvalně proslulou šifrovací soutěž vedoucí ulicemi Prahy – BEDNA 2010. Po chvilce pátrání po internetu se dozvídám dost potřebných informací a nadšeně souhlasím. Jen mi ještě není úplně jasné, proč ta poznámka:
potrebujeme do tymu proste Vaska;)
Po několika osvětlujících mailech se dozvídám, že moji recesističtí kamarádíčkové z nějakého, dosud mně neznámého důvodu, pojmenovali tým Vašek…takže je snad neoslnila moje inteligence??? Ty zákeřný hajzlíci prostě potřebujou maskota!!! Nevadí, aspoň bude sranda… Ještě mě napadá, že by se možná ráda připojila a svou bystrou myslí k vítězství přispěla i Pája. Po pár dalších dohadovacích mailech zjišťujeme maximální počet členů v týmu a dáváme dohromady náš star team. Honzík, Keks, Motyka, moje maskotská maličkost a Pája.
Po několika týdnech si dáváme první oficiální bedna session našeho týmu, z mé strany probíhá poslední beznadějný pokus o zvrat v názvu týmu. Ne, že bych se snad styděl reprezentovat tým svým jménem, ale už mě ta neustálá popularita poslední dobou nějak unavuje. ;)) Ale ani můj apel na morální hodnoty a humanistické ideologie není úspěšný a o pár týdnů později je to jasné – Tým Vašek - zaregistrováno… Musím ale přiznat, že mezi všemi těmi ostatními honosnými jmény, jimiž jsou bezpochyby třeba favorit soutěže Tučňák s tučňákem, Chlýftým, Tuleni Masového Kašpárka a spoustu jiných, náš název působí neotřelým, ba až pragmatickým dojmem, evokujícím pocit, že se nenecháme jen tak zastrašit kdejakou šifrou a budeme jako nováčci útočit na ty nejneočekávanější příčky a šlapat na paty případným soupeřům, kteří by snad měli tu drzost, chtít nás předstihnout na naší cestě za drtivou porážkou. Nebo vítězstvím? Tyhle dva výrazy se mi vždycky pletly…
Na bedna session si zkoušíme cvičně vyřešit několik šifer z minulého ročníku a snažíme se přemluvit hrací kostičku (pomůcka na loňském ročníku), aby vyloudila tón, jaký bychom si přáli… Bohužel asi nemáme dost pozitivní energie, a tak kostička protestuje po svém a hraje si melodie, jaké se jí právě hodí. Nicméně luštění šifer nám jde (i když se občas podíváme do řešení, ale to nevadí) a brzy jsme psychicky vyčerpáni, takže si dáváme průběžné pauzy u teleskopu a snažíme se zachytit nějaká zajímavá kosmírná tělesa. Mimochodem, objevili jsme jednu úplně novou, velkou hvězdu, která vypadá, že je daleko blíže, než nejbližší doposud uvažovaná Proxima Centauri – je taková žlutá a jsou na ní jasně viditelné krátery. Při dalším pozorování jsme zjistili, že se v pravidelných měsíčních cyklech obrací k zemi svou temnou stranou, takže tou dobou není vůbec vidět – je to pěkná potvůrka, asi o tom napíšeme článek do nějakého prestižního astronomického časopisu a konečně budeme slavní… Ale to jsem trochu odbočil. Po doluštění šifer jsme session rozpustili a s pocitem spokojenosti se odebrali domů, kde jsme se těšili na samotnou Bednu.
…
A je to tady, zítra to začíná. Poslední maily, smsky a dohady nad místem a časem srazu. Všichni mají rozdělené úkoly, připravené pomůcky, sbalené oblečení a svačiny (později se ukáže, že někdo má dokonce kompletní menu o čtyřech chodech a třemi druhy nápojů – číšník se bohužel do krosny už nevešel).
Den D. Mělo by pršet. Neprší, bezva. Snad to tak zůstane, jinak chodíme od nonstopu k nonstopu. Poslední kontrola výbavy: kalkulačka, blok, několik propisek, metr, náhradní ponožky, kdyby nám náhodou teklo do bot, mikina pro chladnou noc, maskotův klobouk – ready. Vyrážím na vlak, mám pěknou časovou rezervu, abych byl na místě raději dříve. Ale na co si to cestou nevzpomínám, kde mám doklady? A peníze? Zvoní telefon. Pája. Píchla cestou na vlak kolo a dorazí nějak těsně po začátku. To já teď už taky, protože bez dokladů a bez peněz, do Prahy radši vůbec nelez. Hezky to začíná, snad bude pražská část týmu připravená k akci včas a neostrouháme hned na začátku hry. Naštěstí dorážíme těsně po zahájení a chuchvalce lidí kolem Karlova náměstí už dávají tušit, že dnešek nebude obyčejný den. Aby taky byl, 250 týmů čítajících většinou 4-5 členů a valící se stejným směrem se jen tak nedá přehlédnout. Náš tým je pohromadě a můžeme začít – jaká je první šifra? Najít start soutěže? To nemůže být nic těžkého.
Dostali jsme SMSku, že prý 83B – tohle políčko na mapě není a těžko z toho něco vyčíst, takže všem týmům velmi brzy dochází, jak jsou teď závislí na pomoci svých nepřátel. Urychleně se tvoří větší i menší shluky týmů, předávajících si své kódy. Už tady se ukazuje Vaškova genialita (teď myslím samozřejmě tým a hlavně a především Honzíka), neboť a protože jsme si začali kódy ne slepě opisovat, ale rovnou třídit do sloupců po padesáti, což se o pár chvil později vyjevilo jako strategický tah první kategorie, opatřený cejchem pravosti z 24 karátového zlata a pomazaný Foie Gras… Brzy se nám tak podařilo zjistit místo startu a v době, kdy ostatní týmy ještě slepě opisovali své kódy, aby je mnohem později mohli analyzovat, my už si to pelášili na start k severní vyšehradské bráně. I s menší přestávkou, kdy jsme se záměrně nechali předběhnout minimálně 34 týmy, jsme byli na startu na 35. pozici – vidíte ten úspěch?
Na startu jsme vyfasovali spoustu divadelních rekvizit, jako třeba počmáraný florbalový míček, pěnovou hexagonickou skládačku, pravidla, vystřihovací kupóny a špunty do uší – za chvíli se ukázalo, že ty neslouží proti případné ponorkové nemoci v týmu, přestože jich bylo přesně pět párů. 5 stanovišť po celém Vyšehradě, na každém jiná hra – v podstatě všude stejný, velmi jednoduchý princip, a to vyluštit jednoduchou (údajně) šifru dříve než soupeřící tým. Vybíráme si první hru, která se nám líbí a jdeme.
Hej, týme, hledáte soupeře? Otočíme se a za námi si to štráduje jiný tým, mlsně hledající snadnou oběť - nevím, podle čeho nás tak rychle na první pohled odhalili, ale vyšlo jim to. Sice se první jednoduchou šifru nepodařilo rozšifrovat ani nám, ani soupeřům, naneštěstí pro nás ale platilo pravidlo, které z nepřátel učinilo vítěze a z nás stádo smutně bečících ovcí. Rychle na jiné stanoviště a najít vhodnou oběť pro nás. Ta se objevuje v jiném konkurenčním týmu a společně zápolíme v další šifře, kdy má každý člen týmu svou vlastní šifru – Pája vyluští tři. :) Bohužel soupeř má stejný počet správných odpovědí a musí rozhodnout los. Ha! A kdo je teď ovce a kdo vlk? Ano, náš tým slaví první úspěch. Už zbývají jen dvě vítězství a můžeme se těšit na druhou šifru, kterou již budeme řešit samostatně. Na dalším stanovišti prozíravě vyzýváme tým o třech členech, neskrývavě užívajících nepovolený doping – snadná trofej. Usazujeme se do předem určeného rozložení členů podle pravidel a začínáme si předávat šifru. Zatímco my hned při první předávce máme jasno, kudy tudy na šifru, druhý tým si tři kola podává prázdný papír, užívá doping a snaží se nám vítězství prodat. Štěstí si bohužel opět odskočilo a my opět prohráváme – nepodařilo se nám totiž šifru dořešit a losované vítězství padá do náruče tříčlenného týmu. Jsme poraženi ostříhanou ovcí s dvěma trny v kopýtku – taková ostuda. Nicméně soupeřící tým cítí, že nevyhrál úplně fér a nabízí, že s námi půjde do další soutěže, kde je určitě porazíme. Souhlas, jdeme zpět na první stanoviště, kde za chvíli začne další kolo. Cestou se kocháme krásou Vyšehradu a míjíme desítky překvapených turistů. Hra zahájena, shluk písmen začínáme rychle rozkrývat, ale nepodaří se rozkrýt vše. Což se ovšem překvapivě daří ostříhané ovci s dvěma trny v kopýtku. Zapisují odpověď a nesou rozhodčím – jsme v depresi. V tom se ale vrací zástupci od rozhodčích – vyhráli jsme!! Ostříhaná ovce s dvěma trny v kopýtku se spletla a odpověděla špatně. Ej! Přejeme ostříhané ovci s dvěma trny v kopýtku hodně zdaru a pádíme na další hru, kde hodláme získat poslední potřebný bod. Soupeře nacházíme hned a hra vypadá snadně – země město. Stačí nalézt části těla, které mají uprostřed písmeno L, sporty, které mají ve svém názvu na druhé a poslední pozici stejné písmeno a hlavní města nezávislých států o jediné slabice. Nějaké nápady zapisujeme, moc toho není. Soupeřící tým má ale stejný počet a my máme navíc větší počet slov na kategorii, takže po krátké tahanici o existenci sportu „skok“ vyhráváme my. Máme třetí bod a už si to pelášíme pro další, už samostatnou šifru.
Stanoviště č. 2 je celkem blízko – na druhém konci Vyšehradu. Odevzdáváme vybojované body a oplátkou za ně dostáváme další šifru. Hm, tabulka o pěti řádcích, ve kterých jsou v různě dlouhých polích vypsaná písmena. Fajn, jdeme si s tím sednout na večeři. Dávám si chilli gnocci, a není to dobrá volba, pálí to jak čert, a to mám docela rád pálivá jídla – jím na etapy a všichni přemýšlíme nad šifrou. Když přichází nápověda, která je v binárním kódu a po rozluštění dává dohromady slovo NAPOVEDA, pomalu nám svítá. Přichází na řadu můj asi hodinu starý nápad, že se tabulka bude dělit na sloupce a v kombinaci s Keksovou geniální úvahou o binární abecedě úspěšně dáváme dohromady místo dalšího stanoviště. Máme radost, platíme a jdeme čekat na tramvaj.
Cestou k třetímu stanovišti začínáme potkávat podobná uskupení tomu našemu, což dává tušit, že nejsme daleko od cíle. Zadání je umístěné nad předlouhými schody někam nahoru (no ten kdo tady bydlí a musí to šlapat každý den - uf…). Rychlí běžci zdolávají schody a vrací se ke zbytku týmu s dalším papírem s šifrou. Pan šéf ale namítá, že jsme měli vzít ještě jedno zadání, takže běžkyně Pája si dává schody znovu a my zatím hledáme závětrné místo na vystřihování čtyřúhelníků. Na zídce mezi miniparkovištěm a dětským hřištěm to není nic moc – skoro žádné pohodlí a stejně sem zafukuje, takže odcházíme hledat nějaké pohostinské zařízení. Nacházíme jedno, ale už je plné – zrovna se hraje hokej. Po pokusu usadit se ven na zahrádku, kde je zima a pořád fouká, se Motyce podaří sehnat 5 míst u stolu pro 3 – jdeme, než nám to někdo zabere. Při usedání ke stolu trochu rozzlobíme štamgasty, kteří přes nás nevidí na hokej, ale rychle si sedáme a začínáme skládat dílky k sobě. Musím říct, že po třech hodinách beznadějné snahy získat alespoň přibližné řešení a po obdržení nápovědy s textem UZ JSTE SI SPOCITALI DIRY?, která nás zrovna kupředu neposunula, se cítíme (alespoň já) dost deprimovaně a vyrážíme do noci, doufaje, že co nevidět dorazí záchranná SMS s místem dalšího stanoviště. Ta doráží asi za půl hodiny a my si jdeme pro další šifru. Potkáváme dokonce naši starou známou ostříhanou ovci s dvěma trny v kopýtku, která se od nás snaží dozvědět místo stanoviště – a jelikož jsme čestný tým, nic jim nedáváme. :)
Čtvrtá šifra skýtá spoustu otázek zjišťovacích, týkajících se místa dalšího stanoviště. Ale co je v tomhle nesmyslu za systém? Sedíme spolu s několika dalšími týmy v uličce s vilkami, obléhaje ostrůvky světla pod lampami. Ulice se jmenuje Jasná, takže doufáme v brzké vyřešení šifry. To se ale ne a ne dostavit a šifra tak jasná není. Místo toho má Motyka náhlý příval dobré nálady a hlasitým smíchem o tom dává vědět širokému, ale opravdu velmi širokému okolí. Keks to nerozdýchává a zrazujíc svůj tým odchází domů – no dobře, je nějaký nemocný a není mu nejlépe, ale stejně je to hnusný, podlý a špinavý zrádce. :) Na správný směr nás navádí až nápověda – kupodivu, protože jsme si ji vyložili úplně jinak, než byla celá šifra zamýšlená. Zatímco se sbíráme k odchodu na další stanoviště, podél osvětlených ostrůvků popojíždí policejní auto a rozhání jednotlivé skupinky týmů, že by se někomu nelíbily tiše (až na výjimky) sedící a nikoho nerušící skupinky lidí? No, je pravda, že to v půl druhé ráno vypadá spíše jako festival bezdomovců, než jako společenská akce… Vydáváme se tedy směrem, který jsme si vytyčili na základě našeho mdlého úsudku a cestou potkáváme pár dalších týmů jdoucích naším směrem – takže náš úsudek byl sice mdlý, ale shodou okolností správný. :) Přes barrandovský most se dostáváme na druhou stranu Vltavy a kolem ložnice, tentokrát skutečných bezdomovců, se dostáváme k dalšímu stanovišti.
K páté šifře dostáváme i první zadání doplňkové hry Wintertime – Pája se raduje a začíná skládat hexagonické puzzle. Motyka s Honzíkem usedají a uléhají na kus trávníku mezi kolejemi a parkovištěm a pouštějí se do dešifrování. Já zatím pojídám Páje kus svačiny v podobě velkého chleba s májkou a zjišťuji, že jsme snad jediná rodina, která si nedává pod paštiku máslo. Po dopití redbullu pro lepší přemýšlení se nenápadně přitáčím k dešifrátorům s úmyslem přijít ke skoro hotovému dílu a pár naoko chytrými postřehy si přivlastnit kousek zásluhy za vyřešení – pozdě. Honza už má vyřešeno a po přehození pár písmen dostáváme jméno ulice a umístění. Beru tedy mapu a místo dohledávám – shodou okolností to tam znám, takže můžu přispět alespoň navigováním k další šifře. Tady jsem chtěl ještě zmínit, že děvčata se cestou stavovala za mostem vyprázdnit své močové měchýřky, ale nakonec jsem si to rozmyslel, abych je snad nějak veřejně nepohoršoval. :)
Výbordelně, jsme u šesté šifry a zase je tu spousta týmů. K zadání dostáváme detailní mapku a řetězec textu se spoustou závorek. Téměř ihned je nám jasné, co je naším úkolem a postupným zaměňováním dvojic slov řetězec zkracujeme do kratší a jasnější podoby. Tohle byla asi nejzábavnější šifra – některé asociace, které vznikly, nás občas docela nahlas pobavily. Nicméně máme problém s pár výrazy a tak nemáme úplně celé řešení kompletní. Nám to ale nevadí a další šifru nacházíme i bez něj.
Na sedmém stanovišti bereme šifru a Pája začíná skládat další Wintertime. Než ale Motyka vybalí karimatku a Pája stihne vyloupat Wintertime ze šablony, Honza má řešení a jde se dál – jooooo, to byl fofr. :D Hurá do Jinonic. Cestou se opět kocháme, tentokrát výhledem na Prokopské údolí a Hlubočepy za úsvitu. Cesta pěšky do Jinonic je dlouhá, ale po mrazivé noci chůze celkem zahřívá, takže nikdo ani moc neprotestuje.
K osmému stanovišti dorážíme kolem šesté ranní. Před domky pospává spousta účastníků soutěže, někteří dokonce s šifrou v ruce. Dostáváme 48 čtveřic písmen a slyšíme stížnosti ostatních týmů, protože si s šifrou evidentně nevědí rady. Usedáme za hřbitovní zídku, civíme do papíru, ne a ne přijít na řešení. Po půlhodině zkoušení různých kombinací a fint s písmenky se odebíráme na metro v Jinonicích, kde, jak doufáme, bude trochu tepleji. Není. Popojíždíme metrem na Zličín, kde máme spadeno na vyhřáté chodby obchodního centra – bohužel v neděli se OC otevírá až v devět a teď je kolem půl osmé. Obkládáme lavičky před vchodem a pokračujeme v dešifrování. Někteří řeší šifru ve spánku, ale tento postup se nesetkává s pochopením týmu, protože se jim nezdá dost spolehlivý – vůbec nerozumí zenové meditaci. :)) Naštěstí si uvědomujeme, že OC není jediné místo v okolí, kde se dá najít teplé útočiště a nějaká mršina do žaludku. Vyrážíme na autobus do Globusu a za chvíli se již cpeme profesionálně uvařenou polévkou z pytlíku a vším možným, co nám nabídly otevřené obchůdky – jsem sice ateista, ale díky Bohu za ně.
Po této snídani se ale už nikdo necítí dost způsobilý na pokračování ve hře a v podstatě jednomyslně souhlasíme s potupným odstoupením, majíc na mysli jen a jen teplou postel a sny zahrnující cokoliv bez písmenek, čísel, binárních kódů, vystřihovánek, omalovánek, pana Morseho a jemu podobných kumpánů. Míříme domů. Motyka skoro bez rozloučení vbíhá do přijíždějícího autobusu a po vzoru Kekse bere čáru. V metru se dobrovolně nabízím, že budu dávat pozor na ostatní, aby mohli při dlouhé cestě do centra v klidu spát – málem mě to stojí další zenovou fotku. :)
Loučíme se s vystupující Pájou, mající obavy o to, co bude dělat ve Varšavě, až se ve vlaku probudí o krapínek později a jdeme si ulovit vlastní vlak. Už na nás poslušně čeká. Nasedáme a mně se daří ukořistit další zenovou fotku – ha! :)
Všichni nakonec dorazili v pořádku domů, bez návštěvy přilehlých států a okamžitě upadli do kómatu. Příští rok jdeme znovu, někteří s teplejším oblečením, větší zásobou jídla a hlavně se spoustou zkušeností a zážitků z letošního ročníku.
Příští rok už nás tak lehce nedostaneš, Edno!